(Sa raison d'être)

(Demain)

Lhal bych Ti (J'te mentirais...)

Lhal bych Ti, 
kdybych Ti rekl, že jsem na to nemyslel,
kdybych Ti rekl, že jsem nechtel zapamatovat si jméno její ulice,
kdybych Ti rekl, má lásko, že jsem nic necítil,
nic neslyšel z toho nevyrceného,
že jsem se v tom tichu neusmíval,
lhal bych Ti, lhal bych Ti.

Rychle, padám.
Budeš se na mne dívat?
Budeš tam dole,
abys me vzala tam, já nevím kam,
tam, kam nejdu?

Tedy rychle, padám.
Jako loutka bez drátku
príliš volný a príliš krehký,
hledám Tvou ruku v oblacích, 
abych zapudil její obraz.

Lhal bych Ti,
kdybych Ti rekl do ocí,
že Tvé slzy nedelají dobre, že se kutálí,
že ta dívka jen prochází.

Lhal bych Ti,
a presto, já, lhal jsem si,
že jsem tolik veril, že jsem chráneni,
že jsem nás videl silnejší než život,
ale tyhle veci, nevíme je.

Rychle, padám
budeš dole?
Budeš na me cekat,
abys me odvedla tam, já nevím kam,
abys me privedla zpet k sobe?

Tedy rychle, padám.
Jako loutka bez drátku.
Naše historie, která defiluje.
Hledám Tvou ruku v oblacích, abych neotocil stránku.

Lhal bych Ti,
ale komu jinému bych to mohl ríci,
tentokrát bez toho, abych Te opravdu zradil,
mlcení je nekdy horší.

Rychle, padám.
Budeš dole?
Zvedneš me, abys me odvedla tam, já nevím kam,
abys me zavedla k sobe?

Tedy rychle, padám
jako zlodejský pták,
zasažený prímo do srdce.
A kdo se ješte ptá, proc?
Prošel tudy.

Práve predtím (Juste avant)

Probudili jsme se v predstihu,
abychom nezmeškali první tanec,
ten, kdy je vše ješte krehké,
nevíme nic o naléhavosti,
která nás vede ke ztráte tempa,
která znesnadní naše sny.

Jsme na nohou,
na brehu podivného sveta, který nás vybírá k sobe,
abychom šli kam, vstríc jakým bitvám, jakým novým snum?

Nech svou ruku v mé,
nech své srdce se pritisknout,
kolik zustává casu, práve predtím, 
než nás uchvátí vítr,
než se všechno zmení,
jdeme tam, jsme tam, práve predtím ...
Kolik casu nám zbývá, práve predtím

Kdo bude ješte tancit za dešte,
aby rozesmál sedící lidi,
aby vytáhl vlky z jejich úkrytu,
aby zastínil ty nervní typy, které nahlas vykrikují své myšlenky,
na tolik lidí pripravených jít.

Kdo si udelá cas,
milovat veci, príliš jednoduché, aby se o nich mluvilo,
tolik se ptáme, kdy se to všechno prevrátí?

Nech svou ruku v mé,
nech své srdce se pritisknout,
kolik zustává casu, práve predtím, 
než nás uchvátí vítr,
než se všechno zmení,
jdeme tam, jsme tam, práve predtím ...
Kolik casu nám zbývá, práve predtím

Tam daleko, budou tam pomerance,
deti, bílé sukne, zahrady, které jsi maloval,
a cas, cas pro lásku?

Nech svou ruku v mé,
nech své srdce se pritisknout,
kolik zustává casu, práve predtím, 
než nás uchvátí vítr,
než se všechno zmení,
jdeme tam, jsme tam, práve predtím ...
Kolik casu nám zbývá, práve predtím

Práve predtím ...
než nás vítr uchvátí,
jdeme tam, jsme tam
práve predtím.

Pro život (Pour la vie)

Odešli jsme, bylo to na konci cervna,
objali se, stiskli si ruku,
jeden za všechny, všichni za jednoho
každý nasedl do svého vlaku.

Všichni jsme meli strach,
prísahali jsme, ruku na srdci,
že se uvidíme dríve než za deset let,
videli jsme se a nyní,
cas od casu se zveme,
i když casto se sobe vyhneme.
Ríkáme si, jiste, vzpomínám si,
ale pamatujeme si stále méne a méne,
nevzbuzuje to v nás horkost,
víme dobre, že s tím nemužeme nic delat.

To je život, to je život,
to je život, který nás mení 
a který ruší naše velké myšlenky o všem.

To je život, to je život,
to je život, který rozhoduje, který nám sprádá vrásky
v koutku ocí a v srdci. 

K cemu to je, jít proti tomu,
ztrácí se Tvuj cas,
a když se díváme na své hodinky,
náhle chápeme.

Nekterí mají deti,
jiní si rekli, pockám,
všichni jsme milovali ženy,
všichni jsme se shledali puvabnými,
všichni jsme se nekým stali,
ve své ctvrti nebo v dáli,
zajisté, ztratili jsme se z dohledu,
ale nenazvali bychom to ztrátou.

Nadávali jsme si všemi jmény,
padli jsme si do nárucí,
neodvážili jsme se ríci ne,
rekli jsme ano, když to nebylo treba,
nebránilo nám to ale se dále milovat.

Pro život, pro život,
pro život, který nás mení 
a který ruší naše malé myšlenky o všem.

Pro život, pro život,
pro život, který rozhoduje, který nám sprádá vrásky
v koutku ocí a v srdci. 

Není treba predstírat,
neslouží to nicemu,
každým procházejícím dnem se ucíme,
že mužeme hrát, aniž bychom byli komedianty.

K cemu to je, jít proti tomu,
k nicemu to není,
každým procházejícím dnem se ucíme,
že všichni jdeme stejnou cestou.

Všechno bledne (Tout s'efface)

Pockám na Tebe na rohu ulice,
v momente, kdy zhasínají svetla,
poté, kdy jsi príliš tancovala a pila.

V momente, kdy zustane pouze mé ráme, 
na které mužeš položit své trápení,
odejdeme spolecne ješte jednou.

Obejmeš me zpusobem, který nenávidím,
s tou nežností, kterou kladeš tak dobre
mezi tebe a mne.

Zajisté, cas uplynul,
naše historie skoncila,
snad, ale možná ne pro mne.

I když vím, že všechno vybledne
zustáváš tam a nic nepomíjí ...
máš me ráda, já Te proste miluji,
rozdíl se jmenuje láska. 

Tri veže na predmestí, otevrené okno,
vidím procházet to, cím jsme mohli být,
ano, hnevám se na Tebe, ale méne než na sebe.

Ale pak, proc me volat zpátky
proc se vracet me hledat,
abych Te videl se smát, videl Te plakat beze mne ..

Nechceš me, nechceš me ztratit,
tedy já tu volbu udelám pro Tebe,
jsem to já, kdo odchází.

I když vím, že všechno vybledne
zustáváš tam a nic nepomíjí ...
máš me ráda, já Te proste miluji,
rozdíl se jmenuje láska. 

I když vím, že všechno vybledne,
rekla jsi to, každý má své místo ...
máš me ráda, já Te proste miluji,
rozdíl se jmenuje láska.

Nech me cas od casu prijít,
nech me ríci, že je to jako drív
nech me odejít, i když lžu
nech me ríci, že casem ...

I když vím ...

Tri a pul roku lásky (3 ans et demi d'amour)

Ona u svého okna,                 
On sedící na kraji postele,
Ona snad placící,                   
On nepochopil.

Zabalila si s posledním úsmevem,
sebrala své vzpomínky bez ladu a skladu,
ví, že noc je težká a že je pozde,
on ví, že dnes vecer odchází.

Bere si s sebou tri a pul roku, plus nekolik týdnu, lásky,
není cas na proslovy, žádná nenávist,
jednoho dne se uvidíme, stojí to za to.

On v kine,                                             
Ona nastupuje do taxíku,
On se svým zlomeným srdcem,              
Ona zacíná svuj život.

Znovu ji vidí, ztracenou, holku ze vcerejška,
tak krásnou, neverící, že se umí líbit.
Ona ted spechá vsunout své sny do ostatních nocí,
On se ztrácí v jiných postelích.

Bere si s sebou tri a pul roku, plus nekolik týdnu, lásky.
V každém príbehu, kterým prochází  a který ji unáší k ránu, 
která nestojí za námahu.

Bere si s sebou tri a pul roku, plus nekolik týdnu, lásky,
které se ho pevne drží, které se pripomínají ..
Ona se jednoho dne vrátí, stojí to za námahu.

On, pojídá trešne,
Ona, použila svá zavazadla,
mazlí se s prázdnou klícenkou, snad se usmívá,
On spí, dvere otevrené.

Bere si s sebou tri a pul roku lásky ...
Nezáleží na tom. 
Tri a pul roku, to ráno, kdy se vrací,
ve vlaku do Paríže, který ji  privádí zpet.

Bere si to s sebou,
pro trochu více lásky 
a nekolik týdnu,
není cas na proslovy, ale vše na sebe navazuje,
žít jeden bez druhého, nestálo za to. 

Strach ze sebe (Peur de moi)

V mém odmítnutí ríci miluji Te
je více lásky než básních a
ve všech tech ostatních slovech.

Jestliže vidíš bohémskou slzu vlnit se v mých ocích
mé srdce se v ní prochází,
to znamená, že myslím na Tebe.

Je tomu tak, štestí není geometr.
Nemám plán, který bych Ti predložil,
neumím ho správne uvést do chodu.

Nehnevej se, že Ti nedokáži nic slíbit,
možná, že bych chtel všechno a nestacilo by to.

Pomalu  hovorím váhave 
a zlehka se dotýkám všech slov,
která získávají barvu, 
když je pokládám na Tebe.

Vidím sny, 
které stále váhají 
vzít na sebe Tvou podobu,
usmívám se proti své vuli.

Až dosud jsem veril, že se asi znám,
všechno jsem vyhodil Tvým oknem, 
abych se lépe poznal v Tvém nárucí.

Nehnevej se, 
že Ti nedokáži nic slíbit,
oddelene v techto nemých frázích,
které na Tebe nakládám.

Nech mi cas, abych Te mohl milovat, bez toho aniž bych na to myslel,
usmíváš se na mne, mlcíš, ale nerozumíš .....
Nech mi cas, abych našel otisk svých kroku,
zatímco jsem Te hledal, mám trochu strach sám ze sebe.

Strach ze sebe ....
Není to neco jiného ?
Zkrotíš me a já odkládám 
své uvadlé stíny-podezrení za sebe.

Strach z ceho,
strach z budoucnosti, 
který se plíží mezi mou kuží a mými vrtochy,
když se ztrácím  vedle Tebe.

Strach z ceho,
jednoduše z poznání, 
že všechno je práve v tech snad,
která me prevrhují okolo Tebe.

Strach ze sebe
není nic jiného k pochopení.
Chtela jsi nežnejší slova 
a já.   Já Ti vyprávím o sobe.

V mém odmítnutí ríci miluji Te
je více lásky než básních a
ve všech tech ostatních slovech,
ve všech tech ostatních slovech .....

Chtela všechno (Elle voulait tout)

Prišla se posadit presne proti mne,
byla to náhoda? Rekla mi : "neverím"
se svými hlubokými cernými ocima, ponorenými do mých,
vzala  me okolo ramen a rekla : " jen do zítrka" .. "jen do zítrka"

Následoval jsem bez recí, vedela, kam jít,
v barevných ulickách jsme vše videli, vše delali,
navštívila mé srdce a já ani neznal její jméno..
taxík, adresa, neptal jsem se..  žádné otázky!

Chtela vše, do zítrka ..             
chtela vše, do rána ..
Šlo o všechno, hned, všechno nebo nic,      
nemožné hledat hloubeji,
hezká historka, která projde kolem, 
clovek ji bere takovou, jaká prichází.

Zvony zvonily poledne, otocím se, natáhnu ruku
cítím pouze polštár, objímám pouze parfém.
Nevidel jsem ji prijít, nevidel jsem ji odcházet.
Mel jsem chut se smát, nedokázal jsem to.  Pri príchodu ..

Všechno mi ukradla, avšak, nic nevzala,
snad bych dal prednost, prinejmenším, abych pochopil ..
Pokoj byl zaplacen : nikdy se mi to nestalo,
zkoušel jsem plakat, nedokázal jsem to. A pak potom 

Chtela vše, do zítrka ..               
chtela vše, do rána ..
Šlo o všechno, hned, všechno nebo nic,        
nemožné jít dále,
hezká historka, která projde kolem, 
clovek ji bere takovou, jaká prichází.

Do zítrka, a kam jdeš
Do zítrka, a nic více
Dívka se nikdy nedívá dozadu,
vytrhávajíce Tvé myšlenky.
A ty, zustáváš se sluncem, a nic více.

Odejít ráno, vzpomínku v kapse,
beze slova, bez spojení, hlavne nic, co by sbližovalo,
já také, už jsem to zajisté musel udelat jako ona,
prijít na noc, verit tomu, shledávat ji hezkou..  shledávat ji hezkou..

Já také..  A presto, kdybych ji dnes vecer potkal,
umel bych zabránit tomu, aby nás den rozdelil,
a když nocí pobíhám po ulicích bez barev,
hledám její cerné oci ve spechajících stínech .. príliš spechajících..

Chtela vše, do zítrka ..         
chtela vše, do rána ..
Šlo o všechno, hned, všechno nebo nic,         
nemožné jít dále,
hezká historka, která projde kolem a bere mi vše pro nic.
Chtela vše, do zítrka ..        
chtela vše, do rána ..
Šlo o všechno, hned, všechno nebo nic,        
nemožné jít dále,
hezká historka, která projde kolem, 
clovek ji bere takovou, jaká prichází.

Elie (Elie)

Prohlížel si Te,   pak se na me usmál,
už tak dlouho nic nerekl.

Je to skoro století, které Vás delí,
po jeho tvári se kutálela slza.

Vzal Te do náruce, v záblesku úsmevu,
Ty, díte, vzalo jsi jeho prst, jako bys ho chtelo zadržet.

Pak Ti vyprável o predchozím živote,
pak Ti vyprável o Tvém, o jeho zacátku.

Všechny Tvé zloby,
všechny Tvé potíže, Tvé radosti,
Tvé nejhezcí války
ty, které se nevyhrávají.

A pak se jeho oci nežne položily na každého,
a každý z nás v nich cetl nekolik slov na zítrek ..

Žít, abys mohl znovu žít,
to je Tvá jediná povinnost,
ta, která ríká zustat volný,
ta z Tvé pameti.

Jeho oci zpívaly dekuji, dekuji,
už nemám strach odejít.

A pak prichází Céline,
ta, kterou tolik miloval,
ona milovala pouze jeho,
celých 62 let.

Prohlížel si ji,
slova nejsou potreba, 
její oci mu rekly,
neotálej príliš ..

Nikdy více (Nunca mas)

Dustojné, krásné,
obracejí se samy do sebe,
vyhloubené vrásky,
neosušené slzy,
tancí nehlucne,
jejich zmizelé deti,
zmizelé v noci,
jejich ztracené deti.

V zemi Piazolla
básníci jsou nemí,
prinejmenším mluví potichu,
ale v šerosvitu, 
v hodine všech snu,
se najednou zvedá hlas.

 Nikdy více
nikdy nespat, nikdy nenechat zapomenout
tancit ve vetru, ve kterém zmizeli,
krev neprestane kricet,
vítr se vždy obrátí.

Bláznivé, ony tancí,
premohly zapomenutí,
znají sílu, která je nikdy nezradí
historie je pomalá,
ale ony ji otácí,
dnes vecer tancí,
desi jsou souzeni ..

Nikdy více !
nikdy nespat, nikdy nenechat zapomenout
tancit ve vetru, ve kterém zmizeli,
krev neprestane kricet,
vítr se vždy obrátí.

V kavárne rozkoší (Au café des délices)

Tvé vzpomínky se zahalují,
je to jako zatmení,
noc plná hvezd nad prístavem v Tunisu,
vítr z vetráku Tvého deda,
sedícího v Café des Délices (v Kavárne rozkoší).

Tvé vzpomínky se zahalují,
vidíš projíždet tramvaj,
belost plachet,
ženy držící syna,
a vuni jasmínu, který držel v rukou,
v Café des Délices.

Tvé vzpomínky se zahalují,
znovu ji spatríš, devce,
polibek, který ubližuje.
V prístavu El Kantaoui,
první slova lásky v sametových šansonech.

Tvé vzpomínky se zahalují,
mel jsi je rád, ty plody,
pecky merunek,
pro Tebe, to byly kulicky,
a svátecní vecery,
které jsme vytváreli ve svých hlavách
na pláži v Hammametu.

Tvé vzpomínky se zahalují,
na prídi lode,
nábreží, které se vzdaluje,
vstríc novému svetu,
život, který se zastavuje,
pro den, který zacíná,
snad je to šance.

Yalil, yalil, nezapomeneš,
Yalil, yalil drívejší vune,
Yalil, yalil nezapomeneš,
Yalil, yalil i když odejdeš.

Noc plná hvezd nad prístavem v Tunisu,
belost plachet, ženy držící syna,
vítr z vetráku Tvého sedícího deda,
vune jasmínu, který držel ve svých rukou,
v Café des Délices.

Na konci detské hry (Au bout de la marelle)

Jeden ..
zacíná to jako sen,
první úsmev, malickost,
Tvuj pohled, který se zvedá

Druhý ..
už jsme silnejší,
na ctyrech, jiste,
hrajeme jiné akordy.

Tretí ..
 posouváš se mezi nás dva,
kolébka plná mesíce,
touha, která váhá.

Ctvrtý ..
nepravidelný valcík,
hledáme merítko,
casem se v nem ztrácíme

Na konci detské hry,
nevíme, co uvidíme ..
zdá se nám tak krásná, zezdola
po jedné noze smerem k obloze,
obema nohama najednou, ty a já,
spadneme nebo budeme napredovat po kruccích,
jdeme na to.

Pátý ..
ruka položená na Tebe Te chrání 
a mne zve, abych príliš nepochyboval.

Šestý ..
týdny aniž bych Te videl,
první trhlina,
je to treba znát?

Sedmý ..
životy, které máme prožít spolecne,
hrajeme dosti správne,
aby se nám podobaly?

Osmý..
na konci toho žebríku, je psáno krídou,
osm písmen "hra Te miluje".

Na konci detské hry,
uvidíme, co uvidíme ..
zdá se nám tak krásná, taková, jaká je,
po jedné noze smerem k obloze,
obema nohama najednou, ty a já,
a zvlášte se nedívej dolu,
urcite ne.

Zajisté, víme, že jednoho dne, muže spadnout déšt,
ale déšt, to ríká málo, tak se díváme na sebe,
paprsek slunce mírí do rohu ulice,
bláznivý smích, záblesk, tak..  Pokracujeme.

Devátý ..
mesíce, abychom mohli vybrat jméno, jemu nebo jí,
devet mesícu, aby se clovek stal ..

Jeden ..
jiný život, jiná slova
pro nekolik hnedých kaderí, 
všechno zacíná znovu.

Na konci detské hry,
nevíme, co uvidíme ..
zdá se nám tak krásná,  zezdola,
po jedné noze smerem k obloze,
obema nohama najednou, jdeme na to ...
ve trech, nebudeme se dívat dolu,
urcite ne.

Na konci detské hry,
uvidíme, co uvidíme ..
zdá se nám tak krásná, jako taková,
po jedné noze smerem k obloze,
obema nohama najednou, jdeme na to,
spadneme nebo budeme napredovat po kruccích,
jdeme na to. Jedna, dva, tri ...

Šanson, který není k nicemu (Une chanson qui sert à rien)

Mel jsem chut s Tebou hovorit,
ten vecer  jsem se odvážil pohnout,
práve nekolik slov, práve nekolik poznámek,
idiotských slov, není to moje chyba,
podívej se na me malicko dnes vecer,
rekni mi, rekni, co vidíš.

Ríká Ti muj hlas, co chce,
když svetla pomalu zhasínají?
Odejdeme, urcite, jednoho dne ..
To všechno, nebyla by to  láska?
Takhle žijeme, nebo nežijeme.
Rekni mi, rekni, co ve mne vidíš,
rekni mi ..

Tady je ten šanson,
který zazpíváme jednohlasne,
který budeme mít rádi ...
šanson, který není k nicemu.

Za temi velkými ocima,
co tam je?.
My dva, prijdeme na to?
Z hloubi svého srdce, rekni mi, kdo bojuje ..
Ze všech našich chyb, která bude žít?
Rekni mi, že svet stojí jiste za víc, než toto,
že každá vterina horí v tobe, ve mne.

Tady je ten šanson,
který zazpíváme jednohlasne,
který budeme mít rádi ...
šanson, který není k nicemu.

Stranou, abych Ti napsal,
to co jsem Ti neumel ríci,
všechna ta slova, která zustala ve vzduchu,
a která se dívají jako modlitba.

Co jsi videla onoho rána,
když jsi se ke mne otocila?
Žádné slovo, žádná poznámka ..
Tedy, idiote, udelal jsem chybu.
Myslíš si, že se budeme milovat navždy?
Ty, mela jsi strach z otázky bez návratu.
Je to šanson, který jsem meli rádi.
Veríš, že je k nicemu?